Chaising Swell

Vím, že těch článků už tu mělo být od posledního asi dvacet, ale nedá se svítit. Už už to vypadalo, že tenhle malý surfový blog bude pohřben. Jednak kvůli mojí lenosti a druhak kvůli tomu, že přes léto se prostě čas na psaní absolutně nenachází. Naštěstí jsem si poslední víkend udělal výlet na jih Francie, který naplnily dvě skvělé big wave session, a tak jsem si řekl, že by byla škoda se o to celé s vámi nepodělit. Navíc na tyhle informace není uvalené embargo, které bylo třeba na vlny okolo No Wave Back (kdybych to vyspoiloval, tak bych byl synem smrti), a tak to sem můžu pálit. Nebudu chodit dlouho okolo horké kaše a půjdu rovnou k věci! Předem se omlouvám za kvalitu pořízeného materiálu, ale vznikal opravdu v punku.

Vlnová předpověd vypadala solidně

Za celým výletem do Francie stála vlastně úvaha o tom, kam se vydat jezdit. Podle všech předpovědí měl okolo 17.-19. listopadu přijít poměrně slušný swell (vlny). Bohužel, jak už to u předpovědí bývá, se to všechno tak trochu zmenšilo a rozfoukalo, a tak jsem nějak marně vybíral místo, kam jet provětrat svůj gun (bigwave surf). Můj kamarád ze vsi Pablo v tu dobu nemohl, a tak jsem situaci začal probírat s mistrem Tonym Buttem, protože jestli někdo bude vědět, kde to bude fungovat, tak rozhodně on. Galicia a i náš místní bigwave spot byly jasně mrtvý a nezbývalo tedy nic jiného, než upřít pohledy směrem k Baskicku. Nakonec jsem si vzpomněl na první bigwave spot, o kterém jsem slyšel - Avalanche. Věděl jsem od Davida z Azulu, že je někde v Guethary a že to je vcelku drsná vlna. No a tak začala klasická fáze googlování a konzultace s Tonym. Ten mi potvrdil, že jet 420 km z WildHousu není až zase tak hovězí nápad, ale podotýkal, že vzhledem k neděli tam pravděpodobně bude dost lidí. Přes všechny pro a proti jsem se rozhodl vyklidit auto a udělat si takový lehký víkendový výlet za vlnou.

Inu, sobota dopoledne byl ten správný čas na úklid a přípravu mého stříbrného šípu. Stačilo tedy vyndat sedačky, trochu poupravit interiér a doufat, že mě po cestě nezastaví muži zákona. Nakonec jsem si s sebou vzal i shorta pro strýčka příhodu. Přece jenom jsem nevěděl, jestli ta předpověď bude fungovat, nebo jestli to nakonec nedopadne absolutním fiaskem a nebudu své pochroumané vědomí muset uklidnit aspoň pár vlnama po cestě. Cesta nakonec odsypávala krásně a já jsem někdy v sobotu kolem páté dorazil do Guethary. Jedná se o malinké městečko nad útesy, ve kterém by se bez mapy ztratil i Bear Grylls. Nicméně se jedná o Mekku baskického sufingu a je tu v okruhu pár stovek metrů hned několik spotů, které ukojí všechny surfaře. 

Parlamentia

Na úvod mě přivítal krásný reefbreak Parlamentia, který byl hned na první pohled vidět z parkoviště. Nemyslím si, že by bylo na místě tyhle dva spoty nějak extrémně hájit, jak bych to dělal třeba u jiných ne úplně prozkoumaných spotů, protože jsou oba všude na internetu (pozn. autora). Při příjezdu měla tahle krásná - spíš pravačka kolem dvou, dvou a půl metru. Vlna to byla pomalá a lidí na ní s longboardy bylo jak máku. To mě trochu naplňovalo obavou z toho, že můj gun bude druhý den akorát schnout v autě, ale nebudeme předbíhat. Zbytek odpoledne a večera jsem trávil absolutním zevlováním, četbou velice povrchní a vetché fantasy literatury a neustálým přemítáním o tom, že jsem se vydal někam čtyři a půl hodiny autem... Jediná myšlenka, kterou jsem držel, bylo přání, aby vlny pořádně narostly. Jak se říká - Be careful what you wish for. Spánek se blížil celkem neúprosně, takže někdy kolem devítky jsem si rozdělal postel v autě a ponořil se do světa brakové literatury. Tyhle momenty mě svým způsobem hrozně baví.

Avalanche

Zpětně jsem si uvědomil, že jsem zase byl zpátky někdy ve věku šestnácti let, kdy jsem s Pepou Samkem, Bobákem, Přemkem Vidou a dalšíma spal na Kaunertále pod stanem a nebo na trojlavici v autě a čekal, až se ráno rozední, abych mohl na svůj vytoužený první ledovec snowboardovat. Horší bylo, že tady jsem byl sám a kousek ode mě byly dva bigwave spoty, které jsem nikdy nejezdil. Oba spoty jsou reef, takže někde pod solidní vrstvou vody je vrstva skály/kamenů, o které se vlna zvedá. To má za následek skvělou věc - vlna se láme víceméně pravidelně. A pak to má za následek věc další, a to, že někde pod vámi je spousta kamenů, o které si můžete solidně pocuchat pírka. Obecně být někde na novém spotu je trochu svazující a být tam na vlastní triko tenhle pocit ještě umocňuje. Nevíte, kde jsou jaké proudy, nevíte kudy vypádlovat a už vůbec nevíte, kudy se dostat z vody ven. Ale tohle mě ještě v tu dobu moc nepálilo. Víc jsem se staral o to, abych si vlastně druhý den vůbec zajezdil. 

V noci teplota padla na nějakých šest stupňů, což už bylo trochu pod komfortní linii. Venku lehce pršelo. Chuť na vycházení z auta byla někde u absolutní nuly, ale nakonec všechno zachránila termoska černého čaje, který jsem měl ještě z domova. Pomalu jsem se probral, otevřel oči a dveře a šel se tak nějak přivítat s prostředím a mrknout na vlny. Hned v prvních momentech mi spadla brada. Vlny se přes noc solidně zvedly a to mi napumpovalo krev do žil. Musel jsem hned vzít telefon a udělat fotku, jak vypadá Avalanche - aka cíl mého výletu. Někde hodně vzadu se dělaly až nechutně velké barely. Pádlovačka na Avalanche vyžaduje hodně času a nebo skútr. Před ukvapenými závěry jsem se šel radši pozdravit s místními, kteří už se soukali do svých neoprénů za hlasitého halekání. Lehce jsem se zeptal kudy tam a raději jsem na první dobrou zvolil Parlamentii, ke které vedla cesta rovnou z přístavu. Tahle vlna má výhodu, že se k ní dostanete prostě jen pádlováním. Není třeba se extra prodírat kameny, čekat na sety a podobné svízele. Prostě jen asi půl kiláčku pádlujete a můžete se kochat majestátností vln, které chodí. Jak jsem psal výše, tak se jedná o solidní pravačku a jak se můžete přesvědčit na videu, tak jsme nekecal. Ale abych se vrátil k tématu, po přezkoumání obou možností jsem se rozhodl, že půjdu zkusit štěstí na Parlamentii a následně si možná přepádluju na Avalanche. Tyhle dvě krásky od sebe dělí cca čtyři sta metrů, což už je nic. Vybral jsem tedy z auta svoji heavy duty výbavu - nejsilnější leash, záchrannou vestu, 5/4 Oneill Psychotech neoš, GoPro7, botičky a kuklu a šlo se na věc. Cestou jsem potkal pár spolupádlujících, takže jsem nebyl sám a i na peaku už byl poctivý zástup francouzské bigwave školy. Nejdřív jsem seděl tak trochu stranou. Prvních patnáct, dvacet minut jsem se rozkoukával, protože vlny měly úctyhodné rozměry a dát si z první wipeout se člověku úplně nechce.

Když už vám skoro teče do bot

 Nakonec jsem se rozhoupal, napádloval pod nějakých osm profíků a zkoušel sem tam něco rozpádlovat. Výhoda byla, že peak se táhl poměrně daleko, takže nesedělo patnáct lidí na jednom místě, ale spíš jsme se hezky rozprostřeli po shoulderu. Nevýhoda tkvěla v tom, že se absolutně nedalo odpozorovat, kde se set bude lámat. Tak se stalo, že nás jeden set chytl téměř všechny a my si mohli dát synchronizovaný výlov humrů. Taková zkušenost vám na odvaze moc nepřidá, a abych byl upřímný, vzadu jsem měl solidně nahnáno. Nakonec jsem se kousl a zkusil jeden set rozpádlovat. První vlna mě nevzala, ale naštěstí druhou jsem trefil na komoru a bylo. Na závěr jsem dostal solidní katapult od padajícího lipu, kterému jsem se prostě a jednoduše nestihl vyhnout. Hodně nepříjemné bylo i to, že do vln celou dobu foukal hodně silný offshore, který vám v určitý moment dropu dovede vzít prkno a zahodit ho někam úplně jiným směrem, než kterým chcete jet.

Tuhle první poctivou pravačku jsem nějakým zázrakem i natočil, takže se o ní můžu podělit i jinak než slovy. Je to pěkná kravina, co? Patnáct vteřin srandy... Ale ten pocit. Rozhodně mě tahle jízda rozpumpovala a dala moje sebevědomí trochu do latě. Následně jsem odjel ještě jednu pravačku z menšího setu, ale to už se lineup začínal nebezpečně plnit a počet lidí byl víc než je zdrávo. Odhadem kolem dvaceti pěti. Tahle kalkulace vyústila v moje tažení na Avalanche.

Avalanche je, co by kamenem dohodil a zbytek došel, od Parlamentie a můžete na obě vlny pádlovat stejným kanálem a následně si vybrat, jestli pravá, nebo levá. Zprvu jsem chtěl hecnout bigwave pravačku, protože v mém okolí se jich moc nenachází. Věděl jsem, že ten moment jednou musí přijít (přece jenom dropovat na backside může být za určitých okolností trochu složitější) a radši jsem si ho odbyl dřív než později. Avalanche je tedy parádní levačka, která má o dost rychlejší průběh než její sestřička vedle. Při ideálních podmínkách a správné velikosti se tam dá najít i hodně poctivé barelové ježdění. To nebyl můj případ a po nějakých dvou hodinách a dvaceti minutách ve vodě jsem už spíš hledal jednu až dvě vlny a bezpečnou cestu na pláž. Na Parlamentii jsem se s rescue skútry nesetkal, ale na Ava byl zlomek lidí a skútry tam byly hned dva. To, že tahle vlna bude asi malinko silnější potvora taky naznačoval fakt, že polovina lidí na lineupu měla Airlift vestu a většina z nich byla semipro/pro. Výhoda téhle vlny bylo relativní bezpečí na lineupu. Sety se daly dobře číst a ty největší vlny se lámaly víceméně na jednom místě. Menší vlny procházely níž a lámaly se konstantně. Co ovšem bylo daleko více ošemetné bylo rameno, které vlna dělala. To totiž mělo občas tendenci se prostě celé zavřít a to ještě k tomu přímo na vaši hlavu. Zóna, kam všechna hmota dopadala se po neodjeté vlně podobala bojišti ze Spielbergova filmu a na řadu přicházely skútry.

Avalanche v plné kráse

Celkově jsem na Ava strávil něco lehce pod dvě hodiny. První vlnu jsem vzal absolutní náhodou hned po připádlování. Prostě na mě šel peak, tak jsem do toho trochu zabral a hele, ono to jede! Vlna se rozjela slušně, i když se mi po chvilce zavřela. Sílu Avalanche jsem pocítil okamžitě. Tahle vlna vás prostě chytla a nechtěla pustit. Měl jsem pocit, že se mě moje záchranná vesta snaží vyklepat a nechat mě někde dole. Myslím, že jsem tam zažil asi dosud nejhorší wipeout, který jsem měl. Minimálně mi  ten čas pod vodou připadal tak dlouhý, že by Bolt stihl zaběhnout stovku, dojít si na párek, přesunout se na další kontinent a tam zase vyhrát. Po první vlně jsem se na lineup dostal v klidu, i když ke mně startovalo rescue. Poklepáním na hlavu (ne na čelo) jsem dal signál, že jsem v pohodě a nemusí si dělat starosti. Po nějakých třiceti pěti minutách jsem bral další vlnu, kterou jsem exkluzivně zvoral při bottom turnu a dostal neskutečně napít. V ten moment jsem už přijíždějící rescue neodmítl, ale vydal se s ním na dost složitou cestu až téměř k pobřeží, kam nás zahnal set.

Doporučuji si všimnout pána na SUPu v levém horním rohu. Na dolní fotce se už pomalu koupe...nehezký wipeout.

Celou cestu jsme nakonec přežili, ale udržet se dvě minuty s třímetrovým prknem na sledge mě solidně vyčerpalo. Nehledě na celou tu dobu ve vodě. Když jsem seděl na lineupu, tak jsem si říkal, jestli nebylo lepší to už zabalit po tom wipeoutu. Ruce jsem měl utahaný jak šňůry od hajzlíku v Mekáči na Národní a baterky v gočku na nule. Navíc jsem se teda hodně divil, že to celou tu dobu ta malá krabička přežila. Problém je, že v bigwavu není nic jako - vezmu jednu menší a půjdu z vody. A tak jsem seděl ještě dalších poctivých čtyřicet minut, než se mi povedlo chytit jednu střední setovou vlnu. Začínal jsem pádlovat, cítím, že mě vlna bere, dělám take off a vedle mě jeden semiprofik z Picture. Take off jsem udělali skoro totožně, ale hned jak viděl, že mi dropuje vlnu, tak zatáhl ručku a z vlny vystoupil. Já jsem si mohl odjet tuhle zaslíbenou solidní levačku až tam, kam mi to padající lip dovolil. Později jsem se o té situaci s klučinou bavil a říkal jsem mu, že je to úplně v pohodě. Odpověděl mi, že tam měli spoustu fotografů a vždycky vypadá líp, když je na vlně jen jeden člověk, že mi nechtěl kazit fotku :).

Když už jste někde pod setem, tak nezbývá nic jiného, než vylézt na prkno a skočit šipku pod padající vlnu. 

Díky téhle vlně jsem se nakonec dostal na břeh s absolutním přehledem a velkou dávkou štěstí - zrovna jsem trefil skvělou cestu skalnatým pobřežím. Celkový čas ve vodě byl něco přes čtyři hodiny, což je už slušná doba. Napádlováno jsem měl přesně čtrnáct kiláků, což bylo dvakrát víc, než na co jsem trénoval. V tu chvíli jsem si uvědomil, že chce-li člověk fakt drtit, tak musí mít svůj rescue skútr. Venku bylo dvanáct stupňů a počasí, že by ani psa nevyhnal. Ale tohle mi bylo v tu chvíli absolutně jedno. Co nejrychleji jsem se převlékl do suchého, trochu se najedl a šel si užít atmosféru Guethary, které se na tu chvíli stalo malým "Nazaré" Francie. Ve vodě se pořád bylo na co dívat a v přístavu a okolí bylo nějakých dvě stě lidí, kteří se přišli dívat na to, co příroda umí.

Na západní frontě swell a sladký jih!

Je tu další neděle a mé pravidelné psaní o surfingu, cestování a nástrahách života. Vzhledem k tomu, že minulý článek se vlastně surfingu vůbec nevěnoval, jsem se rozhodl dnešní díl našlapat tím nejlepším, co mě na zbytku cesty potkalo. Tudíž dnešní díl bude hodně o fotkách, spotech a taky jedné historce k smíchu a pláči zároveň. Takže se příjemně usaďte, dovstřebávejte kocovinu a jdeme na to!

Myslíte, že podobné vlny jsou jen na Bali nebo na Hawaiii?

V minulém díle jsme končili na hippie párty, která byla jen kousek od našeho dalšího cíle. Tím byla "top secret local" pláž, která se jmenuje Praia do Canal. Musím říct, že pohled na Kanál byl krásný,  zato cesta tam byla totální peklo, kterou náš Medvěd dal jen tak tak.

Kanál a náš malý cirkus 

Vzhledem k tomu, že mi o téhle pláži říkali asi tři Češi, tak jsem si nebyl úplně jistý, jestli je to opravdu takový "secret spot", jak se o něm říká. Jistotu toho, že není, mi dodala jedna session, kdy nás ve vodě bylo rovných devatenáct, což bylo na jednu pravačku už poměrně vysoké číslo. V době našeho příjezdu byly vlny moc velké, takže se jezdit nedalo, ale další dny se oceán trochu uklidnil a nás naopak nechal vyřádit. Upřímně, tahle pláž lépe vypadá, než se na ní jezdí a z mého pohledu surfing tady nebyla taková hitparáda, ale možná jsme jen nechytili ty nejlepší možné podmínky. Obvykle se tady jezdí líná pravačka naproti písčité pláži, která funguje kolem přílivu.

Praia do Canal umí vykouzlit neskutečnou atmošku

Ale dá se tu najít i hodně rychlá pravá a levá uprostřed kolem midtidu s větším swellem, bohužel je nutností být hodně opatrný, protože se jezdí na kamenech, a ne na písku. Z toho plynou dvě rady - chraňte si svoje finky a svoji hlavu. Vzhledem k předpovědi jsme se Kanál rozhodli opustit a pokračovat samostatně na úplný jih Portugalska - Algarve. Jednodenní rychlokurz nám udělil Dan Janík, kterému tímto moc děkuju, protože jinak bychom byli zmatený jak lesní včely.

Mapa části Algarve

Z mapky, kterou jsem přidal, si můžete udělat obrázek o místním pobřeží. Celý náš pobyt v Algarve se motal víceméně kolem dvou základních míst - Sagres a Vila Do Bispo, kde byl Lidl, což znamenalo nákup a internet. Za to patří tomuhle řetězci největší dík, protože po třech týdnech v dodávce vám tohle a porcelánový záchod příjde jako Hilton. Tenhle cíp je perfektní místo hned z několika důvodů. Vlny sem chodí ze všech možných směrů, takže se dá jezdit téměř stále, voda je krásně teplá (ranní session ve 3/2 neoprenu)  a jedná se i o nejteplejší část Evropy. Samozřejmě to láká spoustu lidí i v zimě a v létě je tohle místo absolutně přecpané. V den, kdy jsme dojeli, byly vlny pořád obrovské, ale nakonec jsme vlezli na hlavní pláž u Sagreše (Mareta). Druhý den ráno jsme se přesunuli na vyhlášený spančbobský spot - Beliche. Beliche je místo, kde jsem se neskutečně vyblbnul a které mi hodně připomínalo ježdění na Supertuboši. Je to malá plážička, která je skrytá před větrem, a vlny do ní chodí většinou krásně čisté. Podloží je 100% písek a vlny jsou extra rychlé a smrtící, ale extrémně zábavné, protože mají energie na rozdávání. 

Beliche tubes, easy to get in, hard to get out

To se hodí, když si chcete užít barely a zkoušet radikální zatáčky, případně airy. Beliche byl perfektní trenažer, byť vlny nebyly extra velké. O tom samozřejmě věděli všichni v okolí, takže jsem se jedno krásné ráno ocitl ve vodě vedle bývalého profíka z JARu a později vedle UK reprezentace. Samozřejmě jezdit vedle takových zabijáků bylo extrémně motivační, takže jsem se do toho snažil taky šlapat.

Time to do some aerials

Beliche doporučím pokročilým surfařům, protože vlny jsou tam opravdu rychlé a většinou i spoustu lidí, takže místa pro chyby je opravdu málo. A jako všude platí, že ten, kdo první přijde, první mele, takže vstávačky kolem šesté ráno tady rozhodně nebyly na škodu. Na rozlučku s Beliche vám přidám jednu fotografickou sekačku.

Bottom turn je základ

Když spray, tak pořádně na hraně

Layback recovery a hurá pokračovat

Beliche se nám bohužel/bohudík stalo takovým povinným domovem, protože v rámci jednoho přejezdu nám Medvěd vypověděl službu, což může být problém, když jste na měsíčním roadtripu a veškerý váš život se odehrává v autě... Ještě vtipnější na tom bylo to, že to bylo přesně na Štědrý den ráno. Ale naše parta (já, Terka a Easy) je na průsery připravená, a tak se nám nakonec podařilo auto dostat na parkoviště nad Beliche, kde jsme zacampovali nadobro. Trochu nás překvapilo, že odtah za lanem v v Portugalsku není legální a mohou vám dokonce i zabavit auto. To jsme naštěstí nevěděli a stejně tak ani parta Francouzů, kteří nás nakonec odtáhli. 

Štědrovečerní večeře 

Easy odtahuje do servisu

Bohužel bez auta, ve kterém bydlíte, je roadtrip dost bída a chodit každý den pro vodu a jídlo nějakých šest, sedm kilometrů vás taky omrzí, když vezmete v potaz, že spotřebujete cca deset litrů vody za den. Štěstí v neštěstí nás potkalo v podobě Silvie, která žije kousek od Vila Do Bispo a pomohla nám (se svým přítelem Vitorem) sehnat automechanika. Cesta do servisu byla extrémně vtipná! Na autě odešla poloosa, takže jelo, ale pouze a jenom na volnoběh. Jakmile jsem přidal plyn, poloosa vypadla a já musel znovu zalehnout pod auto a nandat ji na příslušné místo. Dovedete si tedy asi představit, jak dlouho trvalo dojet na volnoběh do servisu, který byl nějakých 14 kilometrů daleko. Navíc ještě v poměrně kopcovitém terénu, který volnoběhu úplně nesvědčí. Když nás Silvie s Vitorem viděli, tak nám nabídli, že u nich můžeme na nějaký čas zůstat. A nalejme si čistého vína, kdo by odmítl pozvánku od jednoho z nejuznávanějších lokálů v okolí?! Samozřejmě, že teplo postele a krbu na nás mělo zhoubný vliv, protože se nám lehce zastesklo po ubikačním komfortu, ale ještě jsme se nedali! 

Čas trávený s úsměvem!!!

Jak jsem zmínil, tak Vitor je lokální spančbobová legenda, takže všechny spoty v okolí má v malíku. Takže nás jednoho krásného dne vypravil na pláž jménem Castelejo, která je v okolí Vila Do Bispo. Tuhle pláž už nám ukazoval i Dan, ale první dny byla jen plná pěny, protože vlny měly opravdu obří rozměry. V den, kdy jsme tam dorazili podruhé, byly podmínky epické. Krásné vlny a silný offshore. Castelejo je taková směs písku a kamení nasměrovaná na západní stranu, takže se tam dá jezdit téměř pořád. 

Castelejo v celé své kráse

Na Casteleju jsme měli nakonec dvě parádní session. Vlna se lámala o reef, který pak přecházel na písek, kde se ještě zrychlila a sem tam udělala i barel. Ve vodě moc lidí nebylo a stačilo si prostě jen dobře vybrat. Obecně je Castelejo ideální pláž na letní surfing, protože je orientovaná na západ, tudíž dostává nejvíce swellu. Ideální jak pro začátečníky, tak i pokročilé, protože nabízí možnost ježdění jak pomalejších, tak i rychlejších vln a vzhledem k velikosti tam bude víc než jeden break. Byl jsem hrozně rád, že jsme v lehké nepřízni osudu mohli vyrazit surfovat s lokálním průvodcem Silvií a tím se rozloučit s krásou Algarve. Tohle místo rozhodně doporučuji na trip v zimě, protože počasí je většinou příznivé, pomineme-li vítr, který by i Frantovi Výbornému odfoukl paruku.

Možná barel tripu ?!

Když chcete ukázat kámošovi ze včera, že dneska je to taky super

Samozřejmě, že tím výčet spotů v Algrave nekončí, ale upřímně, popsat všechna místa by vydalo na víc, než jsem schopen. Nicméně pokud už zavítáte do tohoto kraje, tak určitě doporučím navštívit odlehlou pláž Ponta Ruiva či legendární Zavial. Pokud se budete pohybovat kolem Sagreše, tak se určitě mrkněte na Tonel, který funguje s větším západním swellem. Míst k objevování je v Algarve nespočet a neláká jen pouze vlnami, ale i svojí polopouštní krajinou s členitým pobřežím.

Zkuste uhodnout, co do fotografie "nepatří"... (Tonel)

Konec našeho pobytu na jihu zařídil zručný automekánik, který dal Medvěda za nekřesťanský obnos do kupy.I když velice neradi, museli jsme se rozloučit s našimi hostiteli, kteří nám doslova zachránili kůži. Nastal čas zase vyrazit zpět na sever, vždyť na cestě jsme byli bezmála čtyři týdny a nespočet vln. Mezi faktory, které ovlivnily náš návrat, patřilo i počasí, které nevěstilo nic dobrého a setrvat v našem rozmazlením stavu další týden v dešti v autě se nám úplně nechtělo. Na cestě zpět byl, ale ještě jeden spot, který mi nedával spát. Ten jsem se rozhodl si nechat jako třešničku na dortu, o kterou se s vámi podělím, když moje vyprávění trochu rozšíříte. Tudíž prosím sdílejte, lajkujte a komentujete, protože vám to myš/touchpad nezadrhne a mě to dodá trochu spisovatelského sebevědomí. Taktéž vás poprosím o pomoc při rozseknutí některého z dalších témat. Početli by jste si raději o tom, jak si vybrat neopren nebo něco o surfových deskách a dalším náčiní?
Děkuji všem, kteří to se mnou zase dali až sem a nezbývá, než vám už jen doporučit sledovat dnes v 20:00 na Prima ZOOM surfový dokument - Choose your wave, kde jsem si střihl jednou vedlejší roli ;). Přeji příjemný večer!
Surf Hail!

Na západní frontě...nuda (3)

Třetí část našeho putování Portugalskem jsem se rozhodl věnovat stavu nepřízně, který je se životem a cestováním spojen stejně pevně jako Ovčáček se Zemanem. Né, nebudu tady fňukat nad tím, jak nám na cestě došel benzin, že jsme neviděli delfíny a nepovozili se na slonech. Tohle psaní bude o elementárnějších věcech, které se na cestě ve třech v minivanu přihodí, pokud vše nejde jako po drátkách. Tím možná zklamu příznivce surfingu, ale na druhou stranu přihodím pár dobrých rad, jak si udržet spirit a ukrátit si čas čekání na to, co máme rádi. Nicméně nebudu se tady rouhat, protože první dva týdny vyšly perfektně jak z hlediska vln, tak počasí.

Den, kdy bylo ještě jasno

Ale teď už je čas vás znovu pozvat k nám do "Medvěda", který na konci minulého příspěvku opustil Ericeiru směrem Costa da Caparica. Costa je takový chudý synovec Lisabonu, který žije jižně přes řeku. Celé tohle místo na mě působilo, jako kdyby ho postavili architekti, kteří plánovali pražský Jižák. Kdyby existovala nějaká Ruská riviéra, tak by vypadala přesně takhle. Nevzhledné věžáky kousek od oceánu a za nimi na každé straně dva obrovské campy, které mi hned evokovaly studijní léta, která jsem trávil poblíž věznice Bory. Nutno dodat, že i Bory by Gebrian zásadně vychválil oproti tomu, co se rozprostíralo tady.

Ne, tohle není uprchlický camp. Costa...

Surfová předpověď na další dny vypadala stejně jako ta s počasím - divoce. Na portugalsko/španělské pobřeží se totiž hnala nehezká bouře a ta de facto rozhodla za nás. Je čas využít nepřízeň a rozmary počasí v náš prospěch a přesunout se o cirka tři sta kilometrů na jih, kde jsme se měli potkat s Milošem. Takže má první rada na trip zní: naučte se předpověď počasí na týden dopředu jako násobilku a nezapomeňte ji aktualizovat. U oceánu to je stejné jako na horách. Dopoledne můžou panovat teploty, při kterých se roztéká nejeden voajér, a za dvě hodiny budete hledat další vrstvu a místo, kde neprší. Počasí je esencí cestování v autě a pokud nemáte vyvoněný autokar s kuchyní, sprchou a topením, tak mi dáte jistě za pravdu. Tudíž plánujte svou cestu moudře, protože se může stát, že jediné místo, kde vám bude teplo, je nastartované auto (ne, ani v hospodách se netopí). 

Když padne tma

Další zastávkou byl tedy kraj Alentejo, který je druhý nejjižnější, a i když jsme se snažili bouři ujet, co to šlo, tak se nás pořád držela. To vyústilo v několik nepříjemných důsledků - vlny byly nesurfovatelné, teplota přes den se držela kolem deseti stupňů a pobřeží bičoval nepříjemný vlhký vítr doprovázený deštěm. Přesně takové to počasí, kdy je ideální si s horkým čajem s whiskou zalézt do postele a v klidu se nechat krmit televizí nebo internetama. Nicméně to nebyl náš případ, i když je fakt, že nás po večerním příjezdu nakrmili cestovatelé Miloš, Milan, Dominika a Benny, takže ještě jednou díky a snad se máte krásně! Jak se tedy bránit marastu, který ještě díky zimnímu období, kdy je světlo nějakých deset, dvanáct hodin, je daleko pronikavější? Samozřejmě důležité je mít kvalitní vybavení v čele se spacákem, který se nerozbrečí, když sem tam navlhne, ale v zásadě jde o to, aby se nevydávaly Cimrmanovské "zvrácené rozkazy" typu - přepřaháme saně a jedeme zpátky do Podolí.

Alentejo se bouří

Nám se nejlepším přítelem v tomhle období stala kniha. Respektive několik knih, které jsme si už z nudy četli i navzájem. Naším největším hitem byl Kulhánkův Noční klub, který dokonce úpěnlivě sledovala (ani nevím, jak se mi to tenkrát povedlo) i Tereza, a ti z vás, kteří ho četli, mi dají za pravdu, že to není příklad klasické dámské beletrie. Já jako starý gejmbler jsem měl v rukávu ještě pár skrytých trumfů v podobě her (mé skromné doporučení - Bard´s Tale a Banner Saga)  na telefon, ale vzhledem k nedostatku zásuvek to bylo řešení dočasné a provizorní. Nehledě na to, že ani Easy a ani Terka z mých dvouhodinových záseků nic moc neměli. Takže moje další rada je - nepodceňujte sílu literatury, zvláště dá-li se jí hodně nacpat do čtečky.

I na vyřezávání lodiček došlo

 Obecněji, zkuste si s sebou vzít na cestu něco, co vás zabaví na několik hodin v autě, když venku prší tak, že ani australák nemá zájem prozkoumávat okolí (pozn. aut. australský ovčák). Udržet si zdravou morálku bylo pro pokračování našeho výletu zásadní a po třech ponorkových dnech v autě mi bylo čím dál jasnější, že si na podobný trip musíte vybrat i toho správného parťáka. Jinak by se vám taky mohl trip protáhnout na "patnáct knedlíků ve čtvrtý cenový" se zvýšenou ostrahou. 

Tření ebonitové tyče o liščí ohon.... nebo jak to bylo?

Alentejo je už co by kamenem dohodil od absolutního cípu Portuglaska, kam jsme měli namířeno, a díky tomu, že u oceánu nebylo zrovna přívětivě, tak jsme vyrazili poznávat krásy středozemí. V rámci doporučení jsme navštívili okolí města Monchique a jezero, které od něj je asi třicet kilometrů. V létě to tady má asi dost blízko k našemu Orlíku, ale v zimě bylo všude kolem pusto a prázdno a občas jsem měl pocit, že se za rohem objevíc Sam Hawkins s ohnivou vodou. Když si odmyslím počasí, které nás provázelo, tak byla tahle krajina kouzelná a oku Čecha i exotická. Přece jenom už jsme byli v místě, kde je v Evropě nejméně srážek a krajina se tu mění na polopoušť lemovanou borovicemi a opunciemi, které vesele ožírají ovce, osly a kozy. Jak vidíte na obrázku, cigánský život mi opravdu slušel a v průběhu téhle části výletu se ze mě stal opravdový odborník na rozdělávání a údržbu ohně. Kdyby ve Vítkovicích znovu zažehli, tak jsem u toho! Oheň (nebo jeho rozdělávání) vás prostě podrží. Ta malá oranžová mrška nás rozehřála nejen zvenčí, ale i zevnitř,a to nemluvím o luxusu teplé kuchyně. Zvláštně se to vysvětluje, ale po třech týdnech mimo civilizaci už tak trochu otupíte a věci, které jsou běžné,se stanou nevšední a naopak. Schválně mi do komentářů napište, kolik ohňů jste rozdělali za poslední rok, ale myslím, že v prosinci jich bude asi tak stejně jako mých sprch s teplou vodou a mýdlem. Asi by je spočítal na prstech jedné ruky i pyrotechnik amatér. 

Easy evidentně zanedbával hygienu

Další rada tedy zní, pokud můžete,udělejte si oheň a užijte si ho. Je fakt, že by se naše výprava mohla jmenovat Firejunkies, protože když nešel udělat ani malý oheň venku, zapálili jsme si svíčku v autě. Ale fungovalo to, tak co... 

Po několik dnech u jezer nastal okamžik, na který nás všichni zdejší hippíci upozorňovali. Byl pátek a tedy čas na Pizzaparty, která probíhala každý pátek v hippízácké komunitě kdesi u města Monchique. Sám jsem byl velice zvědavý, jak to vlastně celé bude vypadat, protože dle posledních informací byl vstup 10 evropských korun a za to si mohl návštěvník nacpat nácka jídlem i pitím dle libosti. Na tuhle párty se trousily karavany ze všech koutů Evropy a dokonce jsme se zakecali i s klučinou z Colorada. Nakonec tedy vstup byl opravdu 10€, ale drinky jste si mohli dát už pouze dva. To mi samozřejmě nezabránilo si dát lokální specialitu  Madroňo, která dost připomíná meruňkovici. Pizza byla  jak pro vegany, tak pro obyčejné smrtelníky a bylo jí fakt dost, což naše vyhladovělá těla kvitovala velice pozitivně.   

Hippie sámoška

 Nálada v tomhle zvláštním prostoru byla uvolněná, tak jak by člověk od hippíků očekával. Spousta psů, spousta hulení, vytahané svetry a všude němčina. Ono se také není čemu divit, protože otcem téhle párty je starý německý hippík, který zde pěstuje zeleninu. Bohužel potvrdit či vyvrátit legendy, které o téhle akci kolují. nemohu, protože jsem jako spořádaný uvědomělý nehippík padl únavou někdy kolem jedenácté večer. Nicméně si dovedu představit, že místní omladina protáhla nejednu vlahou letní noc až do sobotního poledne.

Vanlife

Co tedy napsat závěrem a jak shrnout celý tento survival příspěvek?

Důležité je nenechat se zaskočit počasím a být připravený na nejhorší variantu. Když znáte předpověď a máte dobré vybavení, tak máte z půlky vyhráno. Náladu rozhodně nezkazí ani zábava a k tomu, aby byla kompletní, je třeba společnosti. Tu musíte na delší cesty volit pečlivě. Někomu ke spokojenosti stačí dva psi, jiný musí mít celou rodinu. No a sem tam náladu určitě vylepší nějaké to zpestření. A takové zpestření v podobě dobrého vína je taky fajn!

Příštím příspěvkem nás zase přenesu k oceánu, který se umoudřil a nenechal nám dva týdny vyschnout neopreny. Tak se těšte!

  Surf Heil!

Na západní frontě swell (2) - Eri může být fajn!

Předem druhého příspěvku bych chtěl všem čtenářům poděkovat, protože jsem ani v nejlepším případě nečekal, že můj návrat do psacího ringu vyvolá takový zájem. Díky tomu jsem trochu šlápl na plyn a rozhodl se napsat další příspěvek dříve než za půl roku. Snaha se cení, snad... Marně jsem celé dopoledne tápal, jak psaní o našem výletu rozdělit a vzhledem k tomu, že minulý příspěvek byl téměř celý o surfingu, tak jsem se rozhodl to dneska malinko odlehčit a představit vám Ericeiru jako město a pár spotů okolo. A samozřejmě přidat i nějakou tu radu, jak si Eri užít. Stále to bude o surfingu, ale slibuji, že příští post bude už téměř výhradně o tom, jak přežít nudu, bouři a teploty pod deset stupňů v autě.

Ericeira secret spot a sladká odměna za vstávání

Ericeiru aka Eri jsem osobně neměl moc rád. Obecně surfování ve městech mi přijde prostě jako nuda, byť jsem skoro vyrůstal na la Santoche (jako rozumíme si, vyrůstal jako vyrůstal surfově). Surfování kolem měst s sebou nese přelidněnost a jak pravil Jean Paul Sartre - Peklo jsou ti druzí. A zvláště surfování v hlavní sezóně je prostě peklo, protože když už se pod vámi nemotají tryhardeři s pěňákama, tak vám nad hlavou prolítne lokální profík. Na druhou stranu urban surfing má i svoje výhody. Hlavní roli v tom určitě hraje zázemí, které ve městech bývá, možnost ubytování a snadná doprava. Takže moje první rada - když chcete jezdit do surfových měst, jezděte tam mimo hlavní sezónu! Zajezdíte si mnohem víc a většina pohodlí bude pořád k mání častokrát ještě za lepší peníz a to nejlepší nakonec - vychutnáte si opravdovou atmosféru daného místa.

Přístav

Ale abych zbytečně neodbočoval od naší cesty. Eri v plánu rozhodně byla, protože tam Terka má několik známých, které by byla hloupost nenavštívit (samozřejmě i pro mě, protože to jsou hodně respektovaní lokálové) a samozřejmě i proto, že je to vyhlášený surfový spot. O kvalitách Eri jsem trochu pochyboval a bylo to prostě a jednoduše proto, že byla vždy přeplněná surf turisty snad ze všech zemí Evropy. Co se ale Ericeiře upřít nedá, je její svéráz. Jedná se o staré rybářské městečko chvíli jízdy z Lisabonu, pro které jsou typické modrobílé baráčky jak z pohádky. A opravu zimní Eri bez turistů vás dokáže hodit v čase minimálně o pár dekád zpět. Večerní motání se okolo přístavu v předvánoční čas mělo zvláštní atmosféru. Neslyšeli jste angličtinu ani němčinu, většina obchodů byla zavřená, ulicemi voněly pečené kaštany a město se tak nějak příjemně táhlo jako stará vymrouskaná kočka, když chce pohladit. Přes den na sluníčku panovaly teploty, které by otrlý čehůn mohl označit za letní a Sergei ze Sibiře za tropické. Večer se západem slunce se celý kraj ukolébal do zimní melancholie a bylo třeba na sebe vzít nějaký ten teplejší vohoz a rozdělat oheň. Ericeira má tu výhodu, že spotů kolem je hodně a můžete na nich spát  bez pruzení místních policistů víceméně libovolně. My jsme na několik prvních nocí zvolili Fož. Volba to byla jednoduchá, protože už jsme toto místo měli vyzkoušené z jara a vzhledem k jeho poloze zaručuje aspoň nějaké soukromí a dá se jít hned ráno surfovat.

Primitivní lov a sběr 

Na Foži jsem zažil hned několik překvapivých událostí. Jednu extrémně vydařenou session na reefu, který je vpravo. Další s portugalskou surfující legendou Tiago Piresem, na kterého mě samozřejmě musela upozornit až Terka. A všehovšudy několik parádních večerů u ohně s portským. Tuhle pláž můžu rozhodně doporučit, protože na ní je všechno, co si novodobý nomád může přát. Vzhledem k tomu, jak se náš pobyt v Eri neplánovaně prodlužoval, jsme se rozhodli vybrat další spací flek blíže městu. A ano, myslím, že v tom svou roli hrálo i AllYouCanEat Sushi za 12€, kterému ode mě letí palec nahoru (najdete ho kousek od přístavu směrem na jih)!

Býval jsem mladickým intelektuálem

Dalším spacím Eri spotem byla Praia do Sul, která je takovým krytým místem pár minut chůze od
centra. Fakt je, že tady už jsme oheň nerozdělávali, protože by to mohlo přivábit nejen okolní zhulky, které sem často jezdí na brčála, ale také orgány. Na Praia do Sul jsem si všiml krásné vlny u jednoho z mol, ale vzhledem k tomu, že jsem to ráno přežil dvouhodinovou session, tak jsem do boje vyslal Terku a netradičně se ujal aparátu.

Byly i větší sety

No a co by to bylo za návštěvu Ericeiry, kdybychom se nešli připojit na wifinu, pardon zajezdit si na reprezentativní Ribu. Ta je nejčastěji místem závodů a tréninků, takže tu můžete vidět trénovat whipy a aerials mladé groms, kteří úspěšně naruší vaše surfové sebevědomí. Minimálně můj případ to byl. Ribeira má perfektní zázemí a je vidět, že Ericeira do surfingu investuje značné prostředky, a vlastně nejen do surfingu. Když nejsou vlny, tak si můžete jít zajezdit do skateparku nebo se mrknout do factory outletů na nové/staré zboží za hubičku. Ba co víc. V okolí třiceti kilometrů okolo Eri se nachází dvě unikátní historická místa, která rozhodně doporučuji. Jedním je Mafra, kterou ještě Hrabiš neskoupil, a druhým místem je Sintra. V mých osobních preferencích to na plné čáře vyhrál právě maurský hrad v Sintře.

Portugalsko jako na dlani

Víceméně všechny pláže v okolí Eri, kromě Coxose, mají zázemí a můžete na pláži  trávit celý den. Cestovatele rozhodně potěší i to, že je téměř všude možnost doplnit vodu a dojít si na WC a zase si na chvilku připadat jako civilizovaný člověk. Náš pobyt v Eri jsme zakončili na lokálním secret spotu, kterému kralují právě Terky známí, a i když to jsou už fotři od rodin, tak je vidět, že dotyčnou vlnu znají jako Jarda Jágrů svojí hokejku a s barely si hlavu nelámou.

Ano, Pipin je lokál a ví, odkud vítr vane

Na začátku příspěvku jsem psal, že Eri není zrovna místo, které by mě lákalo jako Zemana popelníček, nicméně po tomhle týdnu jsem prostě musel změnit názor. Eri bez lidí byla absolutním šperkem našeho výletu. Někde na cestě mezi Eri a Costa di Caparicou jsem si tak přemítal o tom, kde v Evropě je podobně kompaktní místo s tak skvělými podmínkami pro pokročilého surfaře. Došel jsem k závěru, že pravděpodobně nikde. Do vody v zimě s klidem můžete v dobré 4/3, sami sice nesurfujete, ale lidí je rozhodně méně než třeba na Bali nebo Srí Lance. No a cena? Jen se koukněte na letenky do Lisabonu...
A to ještě nepřišlo to nejlepší, ale na to se můžete těšit v dalším z mých pokračování, které vám představí nejlepší vlnu Portugalska, legendární Coxos...

Na západní frontě swell! (1)

Slovy "Don´t look back in anger" mé oblíbené skupiny musím přiznat, že od posledního příspěvku na Czechsurferovi jsem měl jistou tvůrčí krizi, která byla z části zaviněná pracovním nasazením (nekecám) a také tím, že jsem prostě lenoch bez grafomanských sklonů (taky nekecám). Nicméně po přidání některých fotek ze svého zimního výletu po pobřeží Portugalska na Facebook jsem seznal (díky zájmu některých z vás), že nepokračovat by mohla být škoda. Především protože, i když nikdy nebudu blogerka roku, informace a rady se vždycky hodí a pokud se najde aspoň pár spokojených čtenářů, nechť mi to je odměnou.

Další příspěvek se tedy bude týkat naší cesty po portugalském pobřeží, který jsem já, australák Easy a moje polovička Tereza uskutečnili v průběhu prosince. Prvotně jsme plánovali dojet až do Maroka, ale naše neznalost očkování pro návrat psa do EU nás v tom zarazila (díky moc Vášo!!!). Zbývalo tedy projet západní evropské pobřeží s heslem "kam dojedem, tam dojedem" a začátkem prosince jsme se vydali na cestu. Vzhledem k tomu, že jsme trip plánovali jako exkluzivní pětihvězdičkový lowcost, a vzhledem k velikosti mého "obytňáku" jsme byli na výlet nuceni vzít opravdu jen ty nejnutnější věci. Takže kromě GoPročka, Terky Nikonu a našich Honorů jsme v autě ubytovali sekeru, nůž, sirky, oblečení, knihy (!!!), asi tisíc nabíječek, spacáky, psí žrádlo, boty, neopreny, jídlo a dva surfy. Střídmě jsme se drželi horolezeckého hesla "co nemáš, nepotřebuješ" a vyrazili na cestu z mého domovského Asturias. Upřímně jsem byl sám vážně zvědavý, jak celý výlet zvládneme. Trávit měsíc ve třech v autě a ještě v zimě není žádný šlágr, ale spoléhali jsme na to, že počasí nám bude přát a auto vydrží. O tom, jak naivní jsme byli, jsme ještě neměli ani páru... První věc, kterou by měl člověk na tripu brát v potaz je rozhodně cílová destinace a ne, nemyslím tím to, že se chce sjet do němoty. Náš cíl byl jih, což moc určitě nezní, ale měli jsme pár špendlíků na mapě. Jedním z nich bylo Peniche, dalším Ericeira a kraj Algarve, ale všechno se odvíjelo od počasí a vln. Kdyby byl zájem o nějaké howtočko na Van trip, tak se mu může klidně věnovat v nějakém dalším příspěvku, ale teď už vás přenesu na portugalské pláže.

První zastávku jsme (ne)naplánovali kousek pod Portem, kam jsem dorazil na pivíčko za Vaškem a Michalem. Oběma tímto velké díky za veškerou pohostinnost, protože Michal nás k sobě vzal přespat a představil nám celou svoji sympatickou rodinku. Druhý den nás kluci vytáhli v lehké kocovině (Moravák je Moravák, i když žije v Portugalsku) na jeden spot kousek ve městě Espinho. Byl to klasický rychlý pískový beachbreak, vlny chodily a voda byla oproti severu příjemně teplá, takže nám dvě hoďky session utekly jako nic. Za zmínku tady stojí ještě spot "Casino", který je, jak název napovídá, u místního extrémně hnusného kasína. Byl to víceméně pointbreak u velkého mola, který vyhovoval především spančbobům (čti bodyboardistům). Ve vodě byl poměr surfařů/spančbobů asi 1/6. Vlna byla nesmírně těžká na takeoff, ale když se to povedlo, tak byla šance na sladký barel, který většinou končil smrtí ve směsi písku a vody asi půl metru od pláže. Rozhodně tahle vlna nebyla pro zelenáče a je třeba ji dobře znát.
_________________________________________________________________________________
Bohužel ze session v Espinhu žádné fotky nemám, takže si budete muset vystačit s vlastní fantazií.

Dalším místem naší cesty bylo proslavené Peniche. Pravděpodobně je to nějaká úchylka a určitě pro to bude i název, ale já si prostě nemohl pomoci a musel jsem si zajezdit legendární Supertubos s pořádným swellem. Pro ty, kteří neznají mapu, tak Supertubos je vlna v jižní části Peniche, kde se jezdí World Surf League (WSL). Vlna je to krásná a proslavená díky nejlepším evropským barelům. Podloží je čistý písek, který je hodně příkrý, tudíž rychle zvedá vodu a vlna má neskutečnou sílu! Ale abych nepředbíhal, tak další noc jsme trávili kousek nad severní pláží Peniche, která se jmenuje Baleal, v borovém lesíku. Tohle místo je parádní a stojí za chvilku hledání. Jedná se o krásně přístupný flek, kde jsou k dispozici grily a dostatek dřeva. Dřevo se totiž v "době autové" ukázalo jako nedocenitelná surovina, protože když v šest padne tma, tak vám zbývají dvě věci. Čumět do ohně s flaškou vína a snažit se přemoci spánek alespoň do desíti, nebo jít spát v sedm a vstát ve čtyři ráno. Hádejte, co byla moje volba... Jo a jinak studené jídlo vás taky brzo omrzí. Ráno proběhla vstávačka kolem šesté, rychlá snídaně, při které nesměla chybět portugalská specialita pastel de nata - košíček naplněný vaječným krémem. Rozhodně MUST pro každého jídlomila! Po snídani lehká hygiena a hurá omrknout spoty. Na sever od Peniche je pláž jménem Baleal. Je to dlouhá vykrojená pláž, která je poměrně dobře krytá proti větru. Právě díky vykrojení si tam přijde na své každý. Do prostřední části přichází největší vlny a po stranách chodí vlny učební. Baleal jsem (za nelibosti své přítelkyně) odmával a jeli jsme se porozhlédnout přímo na Supertubos. Ne, že by na Balealu byly špatné podmínky. Víceméně to tam byl surfový sen. Metr a půl vlny a krásný offshore, ale znáte to... když si kluk něco umane. Předpověď na první prosincový týden byla slibná a rozkaz zněl jasně. Jede se na Supertubos! Počasí nám přálo, sluníčko to do nás pralo od časného rána, takže se mé promrzlé pohybové ústrojí začalo zahřívat. Hned po příjezdu na parkoviště mi bylo jasné, že je něco zvláštně a jinak, protože tenhle spot bývá v dobrých podmínkách doslova obležen, a světe div se, tentokrát parkoviště nebylo nacpané k prasknutí. Jak vypadal surf check se můžete přesvědčit hned z první fotky tohohle postu. Z dálky to nevypadá nic moc, řeklo by se... nicméně ve vodě nebyl zhola nikdo. Po půlhodině přešlapování ve studeném písku jsem viděl první odvážlivce, kteří v šesti nakráčeli do vody. Bohužel to byli spančbobové, takže jsem zase úplně nevěděl, jestli to mám jít hecnout taky. Vlny měly tendenci se zavírat celé - close out, což je dost špatná varianta, protože vlnu takřka nemůžete odjet do strany. Nemluvě o tom, když se celá vlna zavře právě na vás. Po chvíli zírání na snahu spančbobů se dostat na line up jsem měl chuť celou akci zabalit a vyrazit se zchladit alespoň na Baleal. Naštěstí můj morál spasila mezinárodní parta, která přijela natáčet video, a navíc jsem si říkal, že jsem nejel přes půl Portugalska a Španělska, abych si tu sušil neopren. Ve vodě nás nakonec bylo pět. Dva spančbobové a tři surfaři. Musím říct, že dostat se těch čtyřicet až padesát metrů na lineup byl čistě cholericky pádlovací výkon. Pravděpodobně nejdelší padesátka v mém životě, ale měl jsem štěstí a dostal se tam bez ztráty věnečku i prkna. Je fakt, že v rámci svého výletu do Indošky jsem se už s poctivými vlnami seznámil. Tu a tam se poštěstí i nějaké ty doubleoverheady ve Španělsku. Nicméně to, co se odehrávalo tady, mě absolutně posadilo na zadek a naprosto jasně odůvodnilo fakt, že se WSL světový pohár holek na téhle vlně prostě nejezdí.

Upřímně mi chvilku trvalo, než jsem si vyklepal neopren a přesvědčil svoje surfové sebevědomí, že to je jen "vlna" a vln jsem už pár sjel, takže to bude brnkačka... a to jsem ještě nevěděl, co bude nejhorší. Jak jsem psal výše, tak celá tahle pláž je hodně příkrá a swell na ní chodí většinou zpříma, takže množství vody ve vlně se rychle nadzvedne a dělá vysněné barely, což má za následek to, že pod vámi je maximálně metr, metr a půl vody a čas na udělání take offu (zvednutí se) je ve zlomkách vteřin. No nebudu to tady dál obkecávat. Jediná cesta zpátky na pláž byla stejně skrze vlny, takže nic jiného nezbývalo. Při výběru vlny jsem se snažil nebrat úplně největší sety (několik větších vln), držet se při zemi a vybrat něco menšího. To se mi povedlo a díky tomu vznikla vrchní fotografie. Jedna rada bokem: když už jezdíte ve větších vlnách, než je pro vás obvyklé, tak si vybírejte. Snažte se o nějakou taktiku a rozhodně nepádlujte do všeho po hlavě, protože vás to bude stát daleko víc energie a času pod vodou. První vlna byla, jak jsem čekal, opravdu rychlá a čas na chyby prostě nebyl. Co mě překvapilo nejvíce, byl tzv. suck effect (když vlna začne nasávat vodu, kterou má pod sebou). Ten totiž způsobil, že vizuálně pohodová dvoumetrová vlnka byla rázem vlna větší a navíc jsem měl pocit, jako kdyby mě vlna chtěla přehodit. Každopádně vlna se mi podařila a snad jsem měl i pocit, že jsem se dostal pod lehkou spršku vody, která mi sem tam přecákla přes hlavu. Výsledek byl perfektní a takový pocit jsem snad měl jen po luxusní back double 10 ;) (prknaři ví). Odměna byla opravdu sladká a já se snažil hned po dojetí vlny štrádovat zpět na line up. V podobných session prostě nesmíte ani na chviličku zaváhat a jediné bezpečné místo je hodně daleko v oceánu, takže hned po dojetí vlny pádlovat zpět, co to dá. Co čert nechtěl, při mém návratu bohužel přišlo to nejhorší v podobě rogue wave (cca každá 100. vlna je zdvojená, takže je daleko větší a má potenciál vyčistit line up), která mi spadla asi pět metrů před špičku prkna. V tu chvíli jsem se nestihl ani pomodlit a zkusil udělat co nejhlubší duckdive (podplutí vlny), který jsem dokázal. Samozřejmě, že moje snaha byla bláhová, ale byl to jediný způsob jak nepřijít o leash a prkno a stejně mě nic jiného v tu chvíli nenapadlo. Výsledek byl ten, že jsem pod vodou strávil nějakých patnáct vteřin (Tereza z pláže panicky počítala a hledala mě), kdy jsem udělal asi šest salt, dvakrát se dotkl dna, než mě voda milosrdně nechala najít kyslík. Upřímně, byl to jeden z mých nejhorších wipe outů, který vlastně ani nebyl wipe out. Nezbývalo nic jiného, než se oklepat a vyrazit zpět na line up. Abych tohle vyprávění trochu zkrátil, tak jsem odjel asi další tři vlny, včetně poslední, která je na fotkách dole. Podle té hromady hodně naštvané pěny za mnou si můžete udělat obrázek, jakou voda měla sílu... Byl jsem opravdu hodně rád, že jsem stihl vyjet, než se nemilosrdná vodní opona zavřela. To by totiž zcela jistě znamenalo konec pro můj surf. Jinak na podobné vlny doporučuji mít už trochu specifičtější vybavení. Já jsem s sebou na tripu měl svůj HRsurfboards 6,1 FOX, který je takový allround surf. Kolega profík, který se mnou byl ve vodě, byl evidentně zkušenější, protože vytáhl 7 semigun a vlny se mu chytaly podstatně lépe. Jinak jsem na Supertubos jezdil svůj 3/2 neopren, a i když byla voda studená, tak mi to v záchvatech fanatického pádlování bylo vcelku jedno, ale na delší session bych doporučoval 4/3.

Atmosféra celé session byla naprosto perfektní, protože jsme byli rádi, že ve vodě nejsme sami, a probíhal i mírný hec za podpory a potlesku zbytku teamu. A je fakt, že taková odměna po přežití přišla vhod. Z vody jsem sice vylezl s pocitem spojence, který právě prošel vyloděním na Omaha beach, ale Supertubos byla perfektní zkušenost a nakonec jsem byl hrozně rád, že jsem se do vody hecnul. Velký dík rozhodně patří i Terezce, která mě nejen nahecovala, ale udělala všechny tyhle parádní fotky. A co nás čekalo po mém splněném snu? To byl přesun kousek na jih na místo, které jsem zprvu v lásce neměl, ale to se s naším tripem obrátilo jako Babišova vysvětlení o původu jeho dluhopisů. Závěrem se tedy už jen rozloučím, poděkuji za trpělivost těm, kteří dočetli až sem, a budu se těšit u dalšího dílu Na západní frontě swell :)
Surf Heil!
_________________________________________________________________________________
Pokud by vás cokoliv zajímalo, tak se neváhejte zeptat. Budu rád za každou podnětnou diskusi.