Vím, že těch článků už tu mělo být od posledního asi dvacet, ale nedá se svítit. Už už to vypadalo, že tenhle malý surfový blog bude pohřben. Jednak kvůli mojí lenosti a druhak kvůli tomu, že přes léto se prostě čas na psaní absolutně nenachází. Naštěstí jsem si poslední víkend udělal výlet na jih Francie, který naplnily dvě skvělé big wave session, a tak jsem si řekl, že by byla škoda se o to celé s vámi nepodělit. Navíc na tyhle informace není uvalené embargo, které bylo třeba na vlny okolo No Wave Back (kdybych to vyspoiloval, tak bych byl synem smrti), a tak to sem můžu pálit. Nebudu chodit dlouho okolo horké kaše a půjdu rovnou k věci! Předem se omlouvám za kvalitu pořízeného materiálu, ale vznikal opravdu v punku.
Vlnová předpověd vypadala solidně
Za celým výletem do Francie stála vlastně úvaha o tom, kam se vydat jezdit. Podle všech předpovědí měl okolo 17.-19. listopadu přijít poměrně slušný swell (vlny). Bohužel, jak už to u předpovědí bývá, se to všechno tak trochu zmenšilo a rozfoukalo, a tak jsem nějak marně vybíral místo, kam jet provětrat svůj gun (bigwave surf). Můj kamarád ze vsi Pablo v tu dobu nemohl, a tak jsem situaci začal probírat s mistrem Tonym Buttem, protože jestli někdo bude vědět, kde to bude fungovat, tak rozhodně on. Galicia a i náš místní bigwave spot byly jasně mrtvý a nezbývalo tedy nic jiného, než upřít pohledy směrem k Baskicku. Nakonec jsem si vzpomněl na první bigwave spot, o kterém jsem slyšel - Avalanche. Věděl jsem od Davida z Azulu, že je někde v Guethary a že to je vcelku drsná vlna. No a tak začala klasická fáze googlování a konzultace s Tonym. Ten mi potvrdil, že jet 420 km z WildHousu není až zase tak hovězí nápad, ale podotýkal, že vzhledem k neděli tam pravděpodobně bude dost lidí. Přes všechny pro a proti jsem se rozhodl vyklidit auto a udělat si takový lehký víkendový výlet za vlnou.
Inu, sobota dopoledne byl ten správný čas na úklid a přípravu mého stříbrného šípu. Stačilo tedy vyndat sedačky, trochu poupravit interiér a doufat, že mě po cestě nezastaví muži zákona. Nakonec jsem si s sebou vzal i shorta pro strýčka příhodu. Přece jenom jsem nevěděl, jestli ta předpověď bude fungovat, nebo jestli to nakonec nedopadne absolutním fiaskem a nebudu své pochroumané vědomí muset uklidnit aspoň pár vlnama po cestě. Cesta nakonec odsypávala krásně a já jsem někdy v sobotu kolem páté dorazil do Guethary. Jedná se o malinké městečko nad útesy, ve kterém by se bez mapy ztratil i Bear Grylls. Nicméně se jedná o Mekku baskického sufingu a je tu v okruhu pár stovek metrů hned několik spotů, které ukojí všechny surfaře.
Parlamentia
Na úvod mě přivítal krásný reefbreak Parlamentia, který byl hned na první pohled vidět z parkoviště. Nemyslím si, že by bylo na místě tyhle dva spoty nějak extrémně hájit, jak bych to dělal třeba u jiných ne úplně prozkoumaných spotů, protože jsou oba všude na internetu (pozn. autora). Při příjezdu měla tahle krásná - spíš pravačka kolem dvou, dvou a půl metru. Vlna to byla pomalá a lidí na ní s longboardy bylo jak máku. To mě trochu naplňovalo obavou z toho, že můj gun bude druhý den akorát schnout v autě, ale nebudeme předbíhat. Zbytek odpoledne a večera jsem trávil absolutním zevlováním, četbou velice povrchní a vetché fantasy literatury a neustálým přemítáním o tom, že jsem se vydal někam čtyři a půl hodiny autem... Jediná myšlenka, kterou jsem držel, bylo přání, aby vlny pořádně narostly. Jak se říká - Be careful what you wish for. Spánek se blížil celkem neúprosně, takže někdy kolem devítky jsem si rozdělal postel v autě a ponořil se do světa brakové literatury. Tyhle momenty mě svým způsobem hrozně baví.
Avalanche
Zpětně jsem si uvědomil, že jsem zase byl zpátky někdy ve věku šestnácti let, kdy jsem s Pepou Samkem, Bobákem, Přemkem Vidou a dalšíma spal na Kaunertále pod stanem a nebo na trojlavici v autě a čekal, až se ráno rozední, abych mohl na svůj vytoužený první ledovec snowboardovat. Horší bylo, že tady jsem byl sám a kousek ode mě byly dva bigwave spoty, které jsem nikdy nejezdil. Oba spoty jsou reef, takže někde pod solidní vrstvou vody je vrstva skály/kamenů, o které se vlna zvedá. To má za následek skvělou věc - vlna se láme víceméně pravidelně. A pak to má za následek věc další, a to, že někde pod vámi je spousta kamenů, o které si můžete solidně pocuchat pírka. Obecně být někde na novém spotu je trochu svazující a být tam na vlastní triko tenhle pocit ještě umocňuje. Nevíte, kde jsou jaké proudy, nevíte kudy vypádlovat a už vůbec nevíte, kudy se dostat z vody ven. Ale tohle mě ještě v tu dobu moc nepálilo. Víc jsem se staral o to, abych si vlastně druhý den vůbec zajezdil.
V noci teplota padla na nějakých šest stupňů, což už bylo trochu pod komfortní linii. Venku lehce pršelo. Chuť na vycházení z auta byla někde u absolutní nuly, ale nakonec všechno zachránila termoska černého čaje, který jsem měl ještě z domova. Pomalu jsem se probral, otevřel oči a dveře a šel se tak nějak přivítat s prostředím a mrknout na vlny. Hned v prvních momentech mi spadla brada. Vlny se přes noc solidně zvedly a to mi napumpovalo krev do žil. Musel jsem hned vzít telefon a udělat fotku, jak vypadá Avalanche - aka cíl mého výletu. Někde hodně vzadu se dělaly až nechutně velké barely. Pádlovačka na Avalanche vyžaduje hodně času a nebo skútr. Před ukvapenými závěry jsem se šel radši pozdravit s místními, kteří už se soukali do svých neoprénů za hlasitého halekání. Lehce jsem se zeptal kudy tam a raději jsem na první dobrou zvolil Parlamentii, ke které vedla cesta rovnou z přístavu. Tahle vlna má výhodu, že se k ní dostanete prostě jen pádlováním. Není třeba se extra prodírat kameny, čekat na sety a podobné svízele. Prostě jen asi půl kiláčku pádlujete a můžete se kochat majestátností vln, které chodí. Jak jsem psal výše, tak se jedná o solidní pravačku a jak se můžete přesvědčit na videu, tak jsme nekecal. Ale abych se vrátil k tématu, po přezkoumání obou možností jsem se rozhodl, že půjdu zkusit štěstí na Parlamentii a následně si možná přepádluju na Avalanche. Tyhle dvě krásky od sebe dělí cca čtyři sta metrů, což už je nic. Vybral jsem tedy z auta svoji heavy duty výbavu - nejsilnější leash, záchrannou vestu, 5/4 Oneill Psychotech neoš, GoPro7, botičky a kuklu a šlo se na věc. Cestou jsem potkal pár spolupádlujících, takže jsem nebyl sám a i na peaku už byl poctivý zástup francouzské bigwave školy. Nejdřív jsem seděl tak trochu stranou. Prvních patnáct, dvacet minut jsem se rozkoukával, protože vlny měly úctyhodné rozměry a dát si z první wipeout se člověku úplně nechce.
Když už vám skoro teče do bot
Nakonec jsem se rozhoupal, napádloval pod nějakých osm profíků a zkoušel sem tam něco rozpádlovat. Výhoda byla, že peak se táhl poměrně daleko, takže nesedělo patnáct lidí na jednom místě, ale spíš jsme se hezky rozprostřeli po shoulderu. Nevýhoda tkvěla v tom, že se absolutně nedalo odpozorovat, kde se set bude lámat. Tak se stalo, že nás jeden set chytl téměř všechny a my si mohli dát synchronizovaný výlov humrů. Taková zkušenost vám na odvaze moc nepřidá, a abych byl upřímný, vzadu jsem měl solidně nahnáno. Nakonec jsem se kousl a zkusil jeden set rozpádlovat. První vlna mě nevzala, ale naštěstí druhou jsem trefil na komoru a bylo. Na závěr jsem dostal solidní katapult od padajícího lipu, kterému jsem se prostě a jednoduše nestihl vyhnout. Hodně nepříjemné bylo i to, že do vln celou dobu foukal hodně silný offshore, který vám v určitý moment dropu dovede vzít prkno a zahodit ho někam úplně jiným směrem, než kterým chcete jet.
Tuhle první poctivou pravačku jsem nějakým zázrakem i natočil, takže se o ní můžu podělit i jinak než slovy. Je to pěkná kravina, co? Patnáct vteřin srandy... Ale ten pocit. Rozhodně mě tahle jízda rozpumpovala a dala moje sebevědomí trochu do latě. Následně jsem odjel ještě jednu pravačku z menšího setu, ale to už se lineup začínal nebezpečně plnit a počet lidí byl víc než je zdrávo. Odhadem kolem dvaceti pěti. Tahle kalkulace vyústila v moje tažení na Avalanche.
Avalanche je, co by kamenem dohodil a zbytek došel, od Parlamentie a můžete na obě vlny pádlovat stejným kanálem a následně si vybrat, jestli pravá, nebo levá. Zprvu jsem chtěl hecnout bigwave pravačku, protože v mém okolí se jich moc nenachází. Věděl jsem, že ten moment jednou musí přijít (přece jenom dropovat na backside může být za určitých okolností trochu složitější) a radši jsem si ho odbyl dřív než později. Avalanche je tedy parádní levačka, která má o dost rychlejší průběh než její sestřička vedle. Při ideálních podmínkách a správné velikosti se tam dá najít i hodně poctivé barelové ježdění. To nebyl můj případ a po nějakých dvou hodinách a dvaceti minutách ve vodě jsem už spíš hledal jednu až dvě vlny a bezpečnou cestu na pláž. Na Parlamentii jsem se s rescue skútry nesetkal, ale na Ava byl zlomek lidí a skútry tam byly hned dva. To, že tahle vlna bude asi malinko silnější potvora taky naznačoval fakt, že polovina lidí na lineupu měla Airlift vestu a většina z nich byla semipro/pro. Výhoda téhle vlny bylo relativní bezpečí na lineupu. Sety se daly dobře číst a ty největší vlny se lámaly víceméně na jednom místě. Menší vlny procházely níž a lámaly se konstantně. Co ovšem bylo daleko více ošemetné bylo rameno, které vlna dělala. To totiž mělo občas tendenci se prostě celé zavřít a to ještě k tomu přímo na vaši hlavu. Zóna, kam všechna hmota dopadala se po neodjeté vlně podobala bojišti ze Spielbergova filmu a na řadu přicházely skútry.
Avalanche v plné kráse
Celkově jsem na Ava strávil něco lehce pod dvě hodiny. První vlnu jsem vzal absolutní náhodou hned po připádlování. Prostě na mě šel peak, tak jsem do toho trochu zabral a hele, ono to jede! Vlna se rozjela slušně, i když se mi po chvilce zavřela. Sílu Avalanche jsem pocítil okamžitě. Tahle vlna vás prostě chytla a nechtěla pustit. Měl jsem pocit, že se mě moje záchranná vesta snaží vyklepat a nechat mě někde dole. Myslím, že jsem tam zažil asi dosud nejhorší wipeout, který jsem měl. Minimálně mi ten čas pod vodou připadal tak dlouhý, že by Bolt stihl zaběhnout stovku, dojít si na párek, přesunout se na další kontinent a tam zase vyhrát. Po první vlně jsem se na lineup dostal v klidu, i když ke mně startovalo rescue. Poklepáním na hlavu (ne na čelo) jsem dal signál, že jsem v pohodě a nemusí si dělat starosti. Po nějakých třiceti pěti minutách jsem bral další vlnu, kterou jsem exkluzivně zvoral při bottom turnu a dostal neskutečně napít. V ten moment jsem už přijíždějící rescue neodmítl, ale vydal se s ním na dost složitou cestu až téměř k pobřeží, kam nás zahnal set.
Doporučuji si všimnout pána na SUPu v levém horním rohu. Na dolní fotce se už pomalu koupe...nehezký wipeout.
Celou cestu jsme nakonec přežili, ale udržet se dvě minuty s třímetrovým prknem na sledge mě solidně vyčerpalo. Nehledě na celou tu dobu ve vodě. Když jsem seděl na lineupu, tak jsem si říkal, jestli nebylo lepší to už zabalit po tom wipeoutu. Ruce jsem měl utahaný jak šňůry od hajzlíku v Mekáči na Národní a baterky v gočku na nule. Navíc jsem se teda hodně divil, že to celou tu dobu ta malá krabička přežila. Problém je, že v bigwavu není nic jako - vezmu jednu menší a půjdu z vody. A tak jsem seděl ještě dalších poctivých čtyřicet minut, než se mi povedlo chytit jednu střední setovou vlnu. Začínal jsem pádlovat, cítím, že mě vlna bere, dělám take off a vedle mě jeden semiprofik z Picture. Take off jsem udělali skoro totožně, ale hned jak viděl, že mi dropuje vlnu, tak zatáhl ručku a z vlny vystoupil. Já jsem si mohl odjet tuhle zaslíbenou solidní levačku až tam, kam mi to padající lip dovolil. Později jsem se o té situaci s klučinou bavil a říkal jsem mu, že je to úplně v pohodě. Odpověděl mi, že tam měli spoustu fotografů a vždycky vypadá líp, když je na vlně jen jeden člověk, že mi nechtěl kazit fotku :).
Když už jste někde pod setem, tak nezbývá nic jiného, než vylézt na prkno a skočit šipku pod padající vlnu.
Díky téhle vlně jsem se nakonec dostal na břeh s absolutním přehledem a velkou dávkou štěstí - zrovna jsem trefil skvělou cestu skalnatým pobřežím. Celkový čas ve vodě byl něco přes čtyři hodiny, což je už slušná doba. Napádlováno jsem měl přesně čtrnáct kiláků, což bylo dvakrát víc, než na co jsem trénoval. V tu chvíli jsem si uvědomil, že chce-li člověk fakt drtit, tak musí mít svůj rescue skútr. Venku bylo dvanáct stupňů a počasí, že by ani psa nevyhnal. Ale tohle mi bylo v tu chvíli absolutně jedno. Co nejrychleji jsem se převlékl do suchého, trochu se najedl a šel si užít atmosféru Guethary, které se na tu chvíli stalo malým "Nazaré" Francie. Ve vodě se pořád bylo na co dívat a v přístavu a okolí bylo nějakých dvě stě lidí, kteří se přišli dívat na to, co příroda umí.
